Judikatura Evropského soudního dvora - ženy a muži

 

Na této stránce naleznete přehled vybraných případů týkajících se diskriminace na základě pohlaví Evropského soudního dvora, Evropského soudu pro lidská práva a Výboru pro lidská práva OSN.

 

 

Rovné zacházení a přímá diskriminace

Aumeeruddy-Cziffra v. Mauritius
Abdulaziz, Cabales a Blakandali v. Spojené Království
Komise Evropských společenství v. Italská republika
Komise Evropských společenství v. Spojené království Velké Británie a Severního Irska
S.von Colson a E. Kamann v. Spolkové země Severní Porýní- Vestfálsko
M.H.Marshall v. Zdravotní úřad pro Southampton a Jihovýchodní oblast Hampshiru
Kowalska v. Freie und Hansestadt Hamburg
A. Foster a společníci v. British Gas PLC

 

 

Nepřímá diskriminace

Bilka Kaufhaus GmbH v. Karin Weber von Hartz
Ingrid Rinner-Kuhn v. FWW Spezial-Gebäudereinigung GmbH & Co.
Nolte v Landesversicherungsanstalt Hannover
De Weerd a ostatní v. Bestuur van de Bedrijfsvereniging voor de Gezondheid, Geestelijke en Maatschappelijke Belangen a ostatní
Ursula Megner a Hildegard Scheffel v. Innungskrankenkasse Vorderpfalz
Julia Schnorbus v. Spolková země Hessensko

 

 

Rovná odměna pro muže a ženy

Definice rovné odměny v EU
Defrenne v. Société Anonyme Belge de Navigation Aériene Sabena
J.P.Jenkins v. Kingsgate
Hill a Stapleton v. Důchodový komisaři a Ministerstvo financí
Případ Danfoss
Nimz v. Freie und Hansestadt Hamburg
Coloroll Pension Trustees Ltd v. James Richard Russels a další
P.Enderby v. Frenchay Health Authority and Secretary of State for Health
G.C.Fisscher v. Voorhuis Hengelo and Sticting Bedrijfspensioenfonds voor de Detailhandel
Případ Royal Copenhagen
F.J.Dietz v. Stichting Thuiszorg Rotterdam
Angestelltenbetriebsrat der Wiener Gebietskrankenkasse v. Wiener Gebietskrankenkasse
Susan Jane Worringham a Margaret Humphreys vs Lloyds Bank Ltd.

 

 

Ochrana žen v těhotenství a ochrana matek

E.J.P.Dekker v. Stichting Vormingcentrum voor Jong Volwassenen Plus
Birthe Hertz v. Aldi
G.Habermann -Beltermann v. Arbeiterwohlfahrt, Bezirksverband Ndb./Opf.eV
C.L.Webb v. EMO Air Cargo Ltd.
Gillespie a ostatní v. Northern Health and Social Services Board a další

 

 

Diskriminace v oblasti sociálního zabezpečení

Broeks v. Nizozemsko
Zwaan-de Vries v. Nizozemsko

 

 

Diskriminace v oblasti vlastnictví

Sandra Lovelace v. Kanada
Graciela Ato del Avellanal v. Peru

 

 

Vyrovnávací opatření

(afirmativní akce)

E. Kalanke v. Freie Hansestadt Bremen
H.Marschall v. Spolková země Severní Porýní-Vestfálsko
Katarina Abrahamsson a Leif Anderson v. Elisabeth Fogelqvist

 

 

Omezení v důsledku národní bezpečnosti

M. Johnston v. Policejní ředitel Královské policie v Severním Irsku
Sirdar v. Vojenský výbor

 

 

Sexuální obtěžování

Fogarty v. Spojenému království

 

 


Aumeeruddy-Cziffra v. Mauritius

 

(případ Mauricijské ženy)

Rozhodnutí Výboru pro lidská práva, Komunikace č. 35/1978 ze dne 9.dubna 1981
V tomto případě se Výbor pro lidská práva OSN zabýval diskriminací na základě pohlaví, která spočívala v ustanovení zákona upravujícím pobyt a naturalizaci cizinců, který měli za manžele/manželky občana státu Mauritius. V roce 1999 novelizoval Mauritius svůj Imigrační a deportační zákon, který přiznával právo automatického trvalého pobytu cizinkám, které byly provdané za mauritijského občana, ale stejné právo nedával cizincům, kteří měli za manželku mauritijské občanky. Dvacet mauritijských žen napadlo tento zákon v stížnosti k Výboru pro lidská práva, kde namítali, že zákon diskriminuje ženy (jde tedy o diskriminaci na základě pohlaví), porušuje ustanovení o rovnosti pohlaví, právo na účast ve veřejném životě a ustanovení o ochraně rodiny zaručené Mezinárodním paktem o občanských a politických právech. Mauritius v odpovědi Výboru přiznal, že ustanovení zákona mohou být diskriminační na základě pohlaví a že skutečnost, že mauritijské občanky raději opustí zemi, protože jejich manželé v ní nemohou legálně pobývat, může ovlivnit možnosti těchto žen využívat jejich právo na účast na veřejném životě a že nemožnost získat trvalý pobyt osobou, jejíž rodina žije v zemi, může vyústit do porušení práva na rodinný život. Mauritius ale konstatoval, že vyloučení cizinců je zákonné a odůvodněné veřejnou bezpečností nebo veřejným zájmem a proto jej nelze považovat za neoprávněný zásah do rodinného života jeho občanů.
Výbor pro lidská práva po posouzení věci konstatoval, že není nutné stanovit, do jaké míry je omezení uvaleno novou legislativou v rozporu s ustanoveními Paktu, pokud je aplikováno bez jakékoliv diskriminace. Výbor dospěl k závěru, že "v tomto případě nezáleží na tom, jestli může být určitý zásah jako takový ospravedlnitelný, pokud je aplikován bez jakékoliv diskriminace. Kdykoliv je na práva garantované Paktem uvaleno omezení, toto musí být prováděno bez diskriminace na základě pohlaví. To, jestli omezení samo osobě představuje porušení práva samotného, není v tomto ohledu rozhodující. Důležité je to, že výkon práv musí být zajištěn bez diskriminace. V tomto případě je proto dostatečné poznamenat, že v současném stavu existuje nerovnoměrné rozlišování na základě pohlaví, které ovlivňuje dané oběti při výkonu jejich práv". Výbor tak konstatoval, že v daném případě nebylo odlišné zacházení provdaných žen a mužů dostatečně zdůvodněno a rozhodl v prospěch navrhovatelek.

 


Abdulaziz, Cabales a Blakandali v. Spojené Království

Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva 94, 7 EHRR 471, ze dne 28.května 1985
Společným znakem všech tří stěžovatelek, které měly povolení k trvalému pobytu ve Velké Británii bylo, že jejich manželé byli odmítnuti britskými úřady v žádostech o povolení k pobytu, v důsledku ustanovení imigračních předpisů. Stěžovatelky namátali porušení práva na soukromý a rodiný život dle článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv ve spojení se zákazem diskriminace dle čl. 14.
Evropský soud Soud dospěl k závěru, že vyhoštění manžela navrhovatelky ze Spojeného království představuje diskriminaci z důvodu pohlaví při zajištění práva navrhovatelky na respektování rodinného života. Soud vyslovil názor, že rozdíl v zacházení mezi ženami a muži v tomto případě postrádá cíl a rozumné zdůvodnění a že praxe britských úřadů nebyla objektivně a přiměřeně odůvodněna. Vzhledem k tomu, že pokrok k zrovnoprávnění pohlaví byl důležitým cílem všech členských států Rady Evropy, pouze velmi vážné důvody mohly odůvodnit rozdílnost v jednání mezi jedinci různého pohlaví. Soud po prostudování statistik předložených britskou vládou nebyl přesvědčen o tom, že rozdílnost v jednání měla chránit trh práce. Nebyl přesvědčen ani o tom, že opatření mělo přispět k udržení veřejného pořádku. Skutečnost, že Velká Británie zvolila, pokud šlo o přijetí manželek, které se mohly usídlit na jejím území, ohleduplnější přístup, jenž Úmluva přímo nevyžadovala, nebránilo konstatování porušení článku 14 Úmluvy.

 


Komise Evropských společenství v. Italská republika

Rozsudek Evropského soudního dvora, č. 163/82, [1983] ECR 3273 ze dne 26.října 1983
Případ se týkal italského zákona z roku 1977 o rovném zacházení s muži a ženmai ve vztahu k zaměstnání (zákon č. 903 z 9.12.1977), který zakazuje diskriminaci založenou na pohlaví ve vztahu k různým aspektům přístupu k zaměstnání. Evropská komise dospěla k názoru, že zákon transponuje ustanovení Směrnice o rovném zacházení pro muže a ženy v přístupu k zaměstnání, Směrnice 76/207/EEC, (články 5 a 6 Směrnice) do italského právního systému v rozsahu a způsobem, který není v souladu s principy práva Spoločenství a podala žalobu k Evropskému soudnímu dvoru.
Soudní dvůr nejprve argumentoval tím, že ač italský zákon obsahuje úpravu určitých pracovních podmínek, jako je odměňování, věková hranice pro odchod do důchodu a právo na pracovní volno v případě adopce, nepokrývá je však v rozsahu smyslu článku 5 směrnice. Po přezkoumání italského zákona Soudní dvůr poznamenal, že podle článku 189 Smlouvy je směrnice závazná pro každý stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba forem a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům. Proto italskou legislativu nelze kritizovat za přijetí řady specifických ustanovení ve vztahu k nejdůležitějším pracovním podmínkám, pokud se ve vztahu k ostatním pracovním podmínkám omezila pouze na obecná ustanovení, která však pokrývají všechny ostatní pracovní podmínky, i když je výslovně nezmiňuje. To platí nelze-li prokázat, že výsledek zamýšlený směrnicí nebyl ve skutečnosti dosažen. Komise neprokázala, že konkrétní právní ustanovení, v kombinaci s obecnými doplňkovými ustanoveními, ponechávají některé oblasti obsažené ve směrnici nezabezpečené.
Na druhém místě, ve vztahu k článku 6 a 7 italského zákona, Komise namítala, že adoptivní otec nemá právo poskytované adoptivní matce na mateřskou dovolenou během prvních tří měsíců po skutečném přijetí dítěte do adoptivní rodiny. Bylo řečeno, že takové rozdílné zacházení představuje diskriminaci v pracovních podmínkách ve smyslu směrnice. Soudní dvůr se připojil k názoru italské vlády, že rozdíl v zacházení je ospravedlnitelný legitimní péčí o co největší možné přizpůsobení podmínek vstupu dítěte do adoptivní rodiny podmínkám příchodu novorozence do rodiny během velmi delikátního počátečního období. Pokud se týká pracovního volna v období následujícím po počátečním tříměsíčním období, požívá adoptivní otec stejných práv jako adoptivní matka. Soudní dvůr tvrdí, že za těchto okolností nelze rozdíl v zacházení kritizovaný Komisí považovat za diskriminační ve smyslu směrnice.
Poslední námitka Komise se týkala nevyhovění článku 6 směrnice ze strany Italské republiky. Komise sdělila, že článek 15 zákona 903 1977 sice neomezuje právní opravné prostředky pro případy porušení ustanovení článku 1 a 5 tohoto zákona, ale neposkytuje možnost uplatnit opravné prostředky zaměstnanci, který se domnívá, že je vystaven nepříznivým důsledkům neplnění ostatních ustanovení směrnice. Italská vláda namítala, že řízení, o kterém se hovoří ve výše uvedeném článku 15 je řízením nouzovým, a současně, že směrnice neobsahuje ustanovení, které by vyžadovalo tento postup pro všechny případy diskriminace. Italská vláda dále zmínila článek 700 italského občanského soudního řádu, který umožňuje přijmout opatření nezbytná k odvrácení nenapravitelné škody, a článek 24 italské ústavy, podle kterého každá osoba smí iniciovat řízení na ochranu svých práv a oprávněných zájmů. Protože Komise proti výše uvedeným vysvětlením neprotestovala, byla tato námitka zamítnuta.
Z těchto důvodů Soudní dvůr žalobu zamítl a přikázal Komisi uhradit soudní výdaje.
V tomto případě ESD jasně stanovil, že směrnice 76/207 o rovném zacházení nevyžaduje přijmout k implementaci dané směrnice konkrétní opatření. Členské státy se mohou spolehnout na příslušná národní ustanovení obecné povahy. Navíc, ESD rozhodl, že otázka pracovního volna v souvislosti s adopcí má být upravena obdobně jako mateřská dovolená. Z tohoto důvodu byly oba problémy zahrnuty do výjimky podle článku 2(3) dané směrnice. Mateřská dovolená má za cíl chránit matku jako takovou (viz soudní případ 184/83 - Hofmann), zatímco takový důvod nenastává v případě matek adoptivních. Proto se zdá logičtější považovat adoptivní volno za součást "pracovních podmínek" ve smyslu článku 5 této směrnice (rovněž viz soudní případ 248/83 - Komise kontra Německo).

 


Bilka Kaufhaus GmbH v. Karin Weber von Hartz

Rozsudek Evropského soudního dvora č. 170/84, [1986] ECR 1607 ze dne 13.května 1986
Firma Bilka-Kaufhauz GmbH, síť obchodní domů ve Spolkové republice Německo, provozovala pro svoje zaměstnance zaměstnanecký penzijní program. V roce 1973 byl program rozšířen tak, aby mohli v jeho rámci získat penzi i zaměstnanci pracující ve firmě na částeční pracovní úvazek (většinou šlo o ženy), pokud pracovali na plný úvazek po dobu alespoň 15-ti let z 20-ti let.
Karin Weber von Hartz pracovala ve firmě jako prodavačka na plný pracovní úvazek od roku 1961 do roku 1971 a následně, až do konce svého zaměstnání v roce 1976, na částečný pracovní úvazek. V čase odchodu do důchodu neměla nárok na firemní penzi, protože neodpracovala potřební dobu 15-ti let z 20-ti let na plný pracovní úvazek. Podala proto žalobu k německému pracovnímu soudu, ve které napadla platnost úkonu, kterým jí Bilka-Kaufhaus odmítla vyplácet penzi. Namítala také, že program představuje nepřímou diskriminaci na základě pohlaví, protože na částečný pracovní úvazek pracovali spíše ženy a tudíž ženy nemohly splnit podmínku 15-ti let plného úvazku. Bilka-Kaufhaus tvrdila, že požadavek programu mohl být odůvodněn efektivními ekonomickými požadavky, protože poskytoval podporu zaměstnancům pracujícím na plný úvazek. Případ se při odvolání dostal před spolkový pracovní soud ohledné právního názoru ve věci, který požádal Evropský soudní dvůr o rozhodnutí o předběžných otázkách.
Evropský soudní dvůr rozhodl, že pro oprávnění požadavku 15-let plného pracovního úvazku pro kvalifikaci na zaměstnaneckou penzi musí zaměstnavatel prokázat, že prostředky k dosažení cíle (snižování částečných úvazků) korespondují se skutečnou potřebou podnikání a že jsou přiměřené a potřebné pro dosažení cíle. Soudní dvůr konstatoval, že firma, která vylučuje se svého zaměstnaneckého penzijního programu zaměstnance na částečný pracovní úvazek, porušuje článek 119 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství tehdy, pokud se toto vyloučení týká podstatně většího počtu žen než mužů a pokud podnik neprokáže, že toto vyloučení je založeno na objektivně ospravedlnitelných faktorech bez vztahu k jakékoliv diskriminaci na základě pohlaví. Bilka-Kaufhaus to nebyl schopen prokázat a paní Weber von Hartz ve sporu uspěla.

 

 

Ingrid Rinner-Kuhn v. FWW Spezial-Gebäudereinigung GmbH & Co.

 

Nolte v Landesversicherungsanstalt Hannover

 


De Weerd a ostatní v. Bestuur van de Bedrijfsvereniging voor de Gezondheid, Geestelijke en Maatschappelijke Belangen a ostatní

Rozsudek Evropského soudního dvora C-343/92 [1994] ECR I-571 ze dne 14.prosince 1995
Jako interpretaci článku 119 a Směrnice Rady 79/7/EEC o progresivní implementaci principu rovného zacházení s muži a ženami v záležitostech sociálního zabezpečení, v případě De Weerd a ostatní, Soudní dvůr konstatoval, že "samotný fakt, že napadané legislativní ustanovení postihovaly více ženské zaměstnankyně než muže, nemůže být samo osobě považováno za porušení článku 119. Případ se týkal holandského zákona, který upravoval sociální dávky pro ty, kteří nemohli pracovat, přičemž zákon rozlišoval mezi muži a neprovdanými ženami. Přitom dle zákona jen po druhé skupině (neprovdaných ženách) bylo požadované splnění požadavku určitého příjmu pro nárok na přiznání dávky. Soudní dvůr konstatoval, že "aplikace národního opatření, které - i přes to, že formulováno neutrálně - postihuje více ženy než muže, je vyloučené, s výjimkou případu, že by bylo založeno na objektivně odvoditelných faktorech, které se nevztahují k diskriminaci na základě pohlaví". Významné je také to, že Soudní dvůr v tomto případě stanovil, že "přes to že ohledy na státní rozpočet mohou ovlivnit výběr sociální politiky státu a ovlivnit povahu nebo rozsah opatření sociální ochrany, kterou chce přijmout, sami osobě nemohou být cílem prosazovaným touto politikou a nemohou tak ospravedlnit diskriminaci vůči jednomu pohlaví". Více informací o případu zde.

 

Ursula Megner a Hildegard Scheffel v. Innungskrankenkasse Vorderpfalz

 


Julia Schnorbus v. Spolková země Hessensko

Rozsudek Evropského soudního dvora C-79/99, [2000] ECR I-10997, ze dne 7.prosince 2000
V říjnu 1997 složila paní Schnorbus první státní zkoušku z práva. Aby mohla podle federálních a zemských předpisů získat místo v soudnictví nebo ve státní službě, bylo třeba, aby se podrobila předepsané právní praxi a následně složila druhou státní zkoušku. Řádně požádala příslušné ministerstvo (Hessisches ministerium der Justiz und für Europaangelegenheiten) o přijetí do právní praxe. Ministerstvo její žádost zamítlo a zároveň ji informovalo, že vzhledem k velkému počtu žádostí muselo provést výběr podle platných předpisů a že z týchž důvodů nemůže být přijata do následujícího běhu právní praxe. Proti tomu podala námitky, přičemž tvrdila, že výběrové řízení je diskriminační, protože upřednostňuje žadatele, kteří ukončili vojenskou nebo civilní službu, kterou mohou vykonávat pouze muži. Tato námitka byla zamítnuta s odůvodněním, že dotčené pravidlo, jehož účelem je vyrovnání znevýhodnění žadatelů, kteří museli vykonat vojenskou nebo civilní službu, je založeno na objektivním rozlišovacím měřítku.
V téže době se jí podařilo domoci se u správního soudu ve Frankfurtu nad Mohanem získat předběžně místo v právní praxi v pozdějším běhu. Toto rozhodnutí bylo změněno rozhodnutím správního soudu vyšší instance. Nakonec podala žalobu u správního soudu ve Frankfurtu nad Mohanem, kde se domáhala rozhodnutí o tom, že odmítnutí její žádosti ministerstvem bylo nezákonné a zároveň vydání rozhodnutí o tom, že Spolková země Hessensko je povinna ji zaměstnat jako praktikantku v právní praxi v běhu od května 1998. Když se dozvěděla, že konečně jí bylo určeno místo v rámci výběrového řízení ohledně následujícího běhu praxe, vzala svou žalobu částečně zpět pokud se týče tohoto běhu. Setrvala však na ní v tom rozsahu, v němž se původně domáhala určení nezákonnosti předchozích rozhodnutí, vzhledem k tomu, že podle jejího názoru byly vůči ní jako ženě diskriminační.
Vzhledem k názoru, který zaujal soud vyšší instance, správní soud ve Frankfurtu nepřistoupil k přímému rozhodnutí ve věci, ale řízení přerušil a obrátil se na Soud se žádostí o předběžné rozhodnutí ohledně otázky, zda spadá do působnosti směrnice 76/207/EHS pravidlo, podle něhož je v případě, kdy počet žadatelů převyšuje počet míst v právní praxi, nutné provést výběr a zároveň žadatelé kteří ukončili vojenskou nebo civilní službu, která je povinná pouze pro muže, jsou bez dalšího přijati a nemusí splňovat žádné další podmínky v tomto ohledu, zatímco přijetí ostatních žadatelů lze o 12 měsíců odložit - a pokud ano, zda se jedná o přímou nebo nepřímou diskriminaci; protože pravidlo dává prostor pro automatickou přednost mužů, aniž by bylo možné brát v úvahu jiné skutečnosti svědčící ve prospěch ostatních žadatelů, brání tato skutečnost možnosti podřadit toto pravidlo rozsahu čl. 2(4), protože jde nad rámec podpory rovnosti? Pokud tomu tak není, jde o pravidlo neospravedlnitelné podle čl. 2(4), protože ten se vztahuje pouze na podporu rovnosti ve prospěch žen?
Soud ve svém rozhodnutí dovodil, že pravidla o něž se jedná, spadají do působnosti směrnice. Právní praxe je nezbytným předpokladem k výkonu povolání v soudnictví a vyšší státní službě, takže odložení data nástupu praxe je způsobilé ovlivnit profesní kariéru osob, o které se jedná. Ohledně otázky, zda se jedná o přímou diskriminaci, odpověděl soud negativně. Odvolal se přitom na svou judikaturu, podle níž jsou za přímo diskriminační považována jen taková pravidla, která jsou aplikována rozdílně v závislosti na pohlaví dotčené osoby. Soud ovšem shledal pravidlo nepřímo diskriminačním. Poukázal přitom na skutečnost, že podle platné vnitrostátní úpravy nejsou ženy povinny podstoupit vojenskou nebo civilní službu, takže nemohou mít prospěch z přednostního práva, které z pravidel o místě v právní praxi vyplývají, a to v situaci, která je objektivně ztížená. Dále však soud uvedl, že účelem těchto pravidel je zohlednit odklady v průběhu odborného vzdělávání, jimž jsou vystaveni žadatelé, kteří museli podstoupit vojenskou nebo civilní službu, kdy se jedná o hledisko objektivní povahy, které je vyvoláno výlučně přáním vyrovnat do určité míry účinky takových průtahů. Za takových okolností nelze toto pravidlo považovat za odporující principu rovného zacházení. Navíc se nezdá být nepřiměřené, pokud využití výhody přednosti může pro ostatní žadatele znamenat odložení počátku právní praxe nejvýše o 12 měsíců, když odklad utrpěný vzhledem k činnostem výše zmíněným je ve srovnání s tímto odkladem nejméně stejně dlouhý. Z těchto důvodů soud na otázky odpověděl, že:
- " vnitrostátní předpisy týkající se přístupu k právní praxi, která je nutným předpokladem přístupu k zaměstnání ve státní službě, spadají do působnosti směrnice 76/207/EHS;
- " vnitrostátní pravidla tohoto druhu nezakládají přímou diskriminaci na základě pohlaví, zakládají však nepřímou diskriminaci na základě pohlaví;
- " směrnice č. 76/207 nezapovídá taková pravidla, pokud jsou ospravedlněny objektivním důvodem a vedeny výlučně přáním do určité míry vyrovnat odklady, které vyplývají z nutnosti splnit povinnou vojenskou službu.

 


Definice rovné odměny v EU

V kontextu práva EU je nutno krátce zmínit definici rovné odměny. "Odměna" je definována široce a zaručuje rovnost žen a mužů s ohledem na celou škálu peněžitých dávek. "Odměna" pokrývá běžnou - základní mzdu nebo plat, které zahrnují odměnu poskytovanou jako plat za úkolové plnění nebo za čas strávený při plnění pracovních úkonů a "jakékoliv další příspěvky či už v penězích nebo jiných dávkách, které zaměstnanec dostává přímo nebo nepřímo v rámci svého zaměstnání od svého zaměstnavatele". Evropský soudní dvůr tuto definic rozšířil, a sice stanovil, že odměna může být "okamžitá nebo v budoucnu" za podmínek, že jí zaměstnanec dostává od zaměstnavatele, třeba i nepřímo, v souvislosti se zaměstnáním. Právní povaha zaměstnaneckého poměru není důležitá, odměna může být poskytována v rámci smlouvy o zaměstnání, v důsledku zákonného ustanovení nebo ex gratia (tj. výhody, které zaměstnavatel poskytuje zaměstnancům i přes to, že k nim není se smlouvy povinen), pokud jsou poskytovány v rámci zaměstnaneckého poměru. T Do "odměny" také patří nemocenské dávky, odškodné při výpovědi z důvodu nadbytečnosti, zaměstnanecké penze, důchody pro pozůstalé, proklenovací důchody, přídavné odškodné při výpovědi z důvodu nadbytečnosti, speciální bonusové platby poskytované zaměstnavatelem nebo odstupné placené při ukončení pracovního poměru. Podobně spadají do kategorie "odměny" kompenzace ve formě placeného volna nebo platby přesčasů z důvodu účasti na výcvikovém kurzu poskytovaného zaměstnavatelem zaměstnancům a pravidla upravující automatické zvýšení platové třídy a vyšší plat. Jediné zákonné ustanovení, které nepředstavují odměnu, jsou schémata sociálního zabezpečení ze zákona, které nejsou placeny z důvodu existence zaměstnaneckého poměru (na ty platí Směrnice o rovném zacházení v sociálním zabezpečení).

 


Hill a Stapleton v. Důchodový komisaři a Ministerstvo financí

Rozsudek Evropského soudního dvora C-243/95, [1998] IRLR 466 ze dne 17.června 1998

Paní Hill a paní Stapleton společně pracovali po dobu dvou let pro Irskou státní správu a to tak, že každá z nich pracovala polovinu času osoby na plný pracovní úvazek. Po dobu jejich společného výkonu práce se každá z nich posunula o jednu třídu výš na přírůstkovém platovém řebříčku za každý rok státní služby. Po dvou letech společného výkonu práce byly obě zaměstnány na plný pracovní úvazek. V tomto momentu byl ale jejich plat posunut o třídu dolů podle instrukce ministerstva, která stanovila, že jelikož se každý rok služby v rámci společného výkonu práce se považuje za 6 měsíců práce na plný pracovní úvazek, úřednice pracující po dobu dvou let v rámci společného výkonu práce má být zařazena do platové třídy, která odpovídá jednomu roku práce na plný úvazek.
Ženy namítali, že tato instrukce nepřímo diskriminuje ženy. Irský pracovní soud odkázal případ k Evropskému soudnímu dvoru k rozhodnutí dle čl. 119 a Směrnici o stejné odměně pro muže a ženy (Směrnice 75/117/EEC).
Soudní dvůr konstatoval, že otázka se týkala definice odměny. Stanovil, že pravidla, které zachází se zaměstnanci na plný pracovní úvazek, kteří dříve vykonávali zaměstnání v rámci společného výkonu práce, méně výhodně ve srovnání s jinými zaměstnanci na plný pracovní úvazek tak, ze aplikuje požadavek služby vypočten podle délky práce v pozici, je principiálně v rozporu s článkem 119 a se Směrnicí o stejné odměně pro muže a ženy, jelikož 98% zaměstnanců v rámci společného výkonu práce jsou ženy, kromě situace, že by rozdíl v zacházení byl legitimní.
Soudní dvůr konstatoval, že zaměstnavatel nemůže ospravedlnit diskriminaci mající základ v společném výkonu práce pouze tvrzením o finanční náročnosti a stejně tak nestačilo tvrzení, že jde o zavedenou praxi v oblasti státní služby.

 


Angestelltenbetriebsrat der Wiener Gebietskrankenkasse v. Wiener Gebietskrankenkasse

Rozsudek Evropského soudního dvora C-309/97, [1999] IRLR 804 ze dne 11. kv2tna 1999
V případě Angestelltenbetriebsrat (1999) byli psychologové a lékaři zaměstnáváni jako psychoterapeuti vykonávající na první pohled identické činnosti, ale s odlišným profesním vzděláním. Soudní dvůr stanovil, že i přes zdánlivě stejnou práci nemohou být tyto dvě skupiny považovány za srovnatelné. Především konstatoval, že při léčení pacientů tyto dvě skupiny vycházely s odlišných znalostí a dovedností získaných v rámci různých disciplin. Navíc, lékaři byli kvalifikování vykonávat i jiné úkoly v oboru, které nemohli vykonávat psychologové, kteří mohli vykonávat jen psychoterapii. Následně Soudní dvůr konstatoval, že "termín "stejná práce" pro účely článku 141 (předtím článek 119) nelze aplikovat v případech, kde "jsou stejné činnosti vykonávané po značně dlouhou dobu osobami s odlišným základem kvalifikace pro výkon profese, takže psychologové a lékaři nemohou být považováni za osoby vykonávající stejnou práci a nemají právo na stejnou odměnu". Soudní dvůr nezaložil svůj závěr na důkazech ohledně toho, jestli tyto dvě skupiny vykonávali fakticky odlišnou práci, ale místo toho jednoduše odkázal na předpoklad, že s odlišnými profesními zázemími vykonávali lékaři a psychologové svoji práci odlišným způsobem. Více informací o případu zde.

 

Susanna Brunnhofer v. Bank der österreichischen Postsparkasse AG

 


Susan Jane Worringham a Margaret Humphreys vs Lloyds Bank Ltd.

Rozsudek Evropského soudního dvora, 69/80, [1981] ECR 767 ze dne 11.března 1981
Paní Susan Worringham a Margaret Humpreys tvrdily, že jejich zaměstnavatel, Lloyds Bank Limited, porušil své závazky plynoucí z principu rovného odměňování. Banka mela různé důchodové systémy pojištění pro muže a pro ženy. Zatímco systém pro muže vyžadoval povinně od mužů příspěvek ve výši 5% hrubé mzdy, důchodový systém pojištění pro ženy vyžadoval takové povinné příspěvky až po dosažení věku 25 let. Aby byly pokryty příspěvky mužů, přidala banka příslušnou sumu k hrubé mzdě mužů. Kromě tohoto navýšení byly platy mužů a žen rovné. I když podmínky důchodových systému pojištění byly stejné pro muže i pro ženy, povinnost příspěvku požadovaných od mužů měla jěště další důsledky. Např. pokud muži opustili společnost před dosažením věku 25 let, dostali tyto příspěvky zpátky; ženy takovou náhradu nemohly požadovat, i když opustily zaměstnání za stejných podmínek. Rovněž řada výhod, jako např. příspěvky v nezaměstnanosti, odchodné, dostupnost úvěru a pod. se odvíjejí od hrubé mzdy, která byla bankou i u mužů do 25 let navýšena o povinný příspěvek do duchodového systému.
Odvolací soud podle clánku 177 Smlouvy ES postoupil ESD otázky vztahující se k interpretaci clánku 119 Smlouvy, smernice Rady 75/11/ES z 10.února 1975 o sbližování práva clenských státu vztahujících se k aplikaci zásady rovného odmenování mužu a žen (OJ L 45, s.19) a smernice Rady 76/207/ES z 9.února 1976 o provedení principu rovného zacházení s muži i ženami pokud se týká prístupu k zamestnání, odborného vzdelávání a služebního postupu a pracovních podmínek (OJ L 38, s.40). Zejména se soud tázal, zda príspevky placené zamestnavatelem do systému duchodového zabezpecení jsou odmenou ve smyslu clánku 119, eventuálne odmenou ve smyslu clánku 1 smernice. Dále se tázal, zda clánek 119 má v daném prípade bezprostrední úcinek. ESD nicméne omezil svá rozhodnutí na otázku interpretace clánku 119 a jen okrajove se dotknul interpretace smernice 75/117. ESD rozhodl, že cástka príspevku k duchodovému zabezpecení pridaná k hrubému platu zamestnance zamestnavatelem je odmenou ve smyslu clánku 119 Smlouvy. Soud se nejprve zabývá definicí odmeny ve druhém odstavci clánku 119 Smlouvy ES ESD. Shledává, že zmínené zvýšení, ackoliv okamžite odectené, je odmenou, jelikož jiné výhody, které jsou soucástí odmeny zamestnance, se vypocítávají z navýšené hrubé mzdy. Potvrzení svého názoru soud vidí i ve skutecnosti, že zamestnaní muži mohou za urcitých okolností žádat dotcené príspevky zpet.
Pokud jde o interpretaci smernice 75/117/ES, soud konstatuje, že odmena je zde pojata stejne jako v clánku 119 Smlouvy. Znamená to, že duležitost smernice je spíše omezená, jelikož soud shledává, že dotcená ustanovení jsou již obsažena v clánku 119. Soud opetovne potvrzuje bezprostrední úcinek clánku 119 Smlouvy v prípadech, kdy soud muže zjistit všechna fakta nezbytná k rozhodnutí, zda ženy za stejnou práci dostávají menší odmenu než muži (
Defrenne II; Macarthys Ltd). Soud konstatuje, že v dotceném prípadu má clánek 119 Smlouvy ES bezprostrední úcinek: rozdílná výše hrubé mzdy, ac vyrovnávaná okamžitým krácením, "v rozporu s clánkem 119 Smlouvy zakládá diskriminaci, jelikož muži získávají za stejnou práci vetší výhody než ženy ... " Soud konecne reší otázku casové pusobnosti rozhodnutí. V prípadu Defrenne II soud omezil casovou pusobnost svého rozhodnutí dnem rozsudku. Podobné omezení však odepírá v tomto prípade s tím, že zásada již byla specifikována v prípadu
Defrennová II a s tím, že omezení muže být udeleno pouze za vyjímecných okolností, které v tomto prípade nenastaly.

 

Gillespie a ostatní v. Northern Health and Social Services Board a další

Broeks v. Nizozemsko

Zwaan-de Vries v. Nizozemsko

Prager v. Rakousko

D.H.Barber v. Guardian Royal Exchange Assurance Group

Ten Oever

Sandra Lovelace v. Kanada

Graciela Ato del Avellanal v. Peru

 


E. Kalanke v. Freie Hansestadt Bremen

Rozsudek Evropského soudního dvora, č. C 450/93, [1995] ECR 3051 ze dne 17.října 1995
V případě Kalanke (1995) namítal žadatel o práci proti zákonu, který povoloval odpovědným orgánům dát automaticky přednost uchazečce-ženě před mužským uchazečem o práci a to případě, že kvalifikace uchazečů jsou stejné a ženy byly v profesi málo zastoupeny. Soudní dvůr konstatoval, že takého ustanovení porušuje komunitární právo o zákazu diskriminace na základě pohlaví a že vnitrostátní pravidlo, které upřednostňuje ženské kandidáty před mužskými je v souladu s komunitárním právem jen v případě, že umožňuje individuální posouzení každého případu tak, že přednost přiznána ženám může být prohlášena za neplatnou pokud důvody specifické pro jednotlivé mužské uchazeče nachýlit rovnováhu v jeho prospěch. Soudní dvůr argumentoval, že článek 2 odst. 4 Směrnice o rovném zacházení nepovoluje stanovení "absolutní a bezpodmínečné přednosti". Více informací o případě naleznete zde.

 


H.Marschall v. Spolková země Severní Porýní-Vestfálsko

Rozsudek Evropského soudního dvora, č. C-409/95, [1997] ECR 6363 ze dne 11.listopadu 1993
V tomto případě prohlásil Soudní dvůr za přípustné německé ustanovení o pozitivní akci. Případ se týkal zákona, který dával prioritu ženám před mužskými uchazeči o zaměstnání, pokud takové opatření bylo přijato tam, kde bylo „méně žen než mužů v určité pozici vyššího stupně kariérního postupu“ a „v případě rovné udržitelnosti, kompetencí a profesního výkonu (ženských kandidátů), s výjimkou případů, kdy důvody specifické pro individuálního (mužského) uchazeče naklonit rovnováhu v jeho prospěch“. Podle Soudního dvora toto konečné ustanovení (tzv. úsporná klauzule) „poskytuje mužským kandidátům záruku, že kandidatury budou předmětem objektivního hodnocení, které vezme v úvahu všechna kritéria specifické pro jednotlivé uchazeče a převáží přednost danou ženským uchazečkám tam, kde jedno nebo více těchto kritérií naklání rovnováhu v prospěch mužského uchazeče“. Významné je ale to, že specifická kritéria jako takové nemohou diskriminovat ženské uchazečky.Více informací o případě naleznete zde.

 


Katarina Abrahamsson a Leif Anderson v. Elisabeth Fogelqvist

Rozsudek Evropského soudního dvora C-407/98, [2002] ICR 932, ze dne 6. července 2000
Universita v Göteborgu vyhlásila výběrové řízení na jmenování profesora hydrosférických věd. Oznámení o volném místě naznačovalo, že jmenování by mělo přispět k rozvoji rovnosti obou pohlaví při výkonu profese a že by mohla být uplatněna positivní opatření. Žádost podalo osm uchazečů, včetně paní Abrahamsson, paní Destouni, paní Fogelqvist a pana Andersona. Jmenovací komise v prvním hlasování podle vědecké kvalifikace kandidátů zvolila na prvním místě pana Andersona s pěti hlasy, paní Destouni obdržela tři. Ve druhém kole, kde byly brány v úvahu vědecké zásluhy a nařízení o pozitivních opatřeních, byla první paní Destouni se šesti hlasy a pan Anderson získal hlasy dva. Výběrová komise pak navrhla rektorovi jmenování paní Destouni; pana Andersona dala na druhé místo a paní Fogelqvist byla třetí. Paní Destouni však vzala svou žádost o profesuru zpět a rektor věc vrátil výběrové komisi s tím, aby o ostatních uchazečích rozhodla s přihlédnutím k rovnosti mužů a žen. Výběrová komise však prohlásila, že již nemohla věc přezkoumat s přihlédnutím k těmto faktorům, protože otázka rovnosti byla vzata v úvahu při jejím prvním rozhodování. Dále prohlásila, že její členové považovali rozdíl mezi panem Anderssonem a paní Fogelqvist za značný, takže aplikace pozitivních opatření byla shledána obtížnou.
Rektor se rozhodl jmenovat paní Fogelqvist.Odkázal na nařízení upravující pozitivní opatření a na univerzitní plán rovnosti mužů a žen a prohlásil, že rozdíl mezi uchazeči na druhém a třetím místě nebyl natolik značný, aby uplatnění positivních opatření ve prospěch jmenované profesorky zakládala porušení požadavku objektivity při jmenování. Odvolal se pan Anderson a paní Abrahamsson. Pan Andersson namítal porušení požadavku objektivity při jmenování a paní Abrahamsson tvrdila, že její vědecká výkonnost je lepší než paní Fogelqvist, ačkoliv nezpochybňovala prvenství pana Andersona. Odvolací orgán připustil, že pan Anderson a paní Fogelqvist byli nejlépe kvalifikovanými uchazeči a že pan Anderson je vědecky kompetentnější. Pokud jde o pedagogické schopnosti, pak podle názoru odvolacího orgánu nemohl být považován za lépe kvalifikovaného nikdo z nich. Rozhodující nebyly ani jejich organizační schopnosti, i když podle názoru odvolacího orgánu měla paní Fogelqvist určitou omezenou výhodu. Odvolací orgán se pak obrátil na soud se žádostí o vydání předběžného rozhodnutí o těchto otázkách: Vylučuje čl. 2(1) a 2(4) Směrnice 76/207/EHS působnost národních předpisů, podle nichž je kandidát nedostatečně reprezentovaného pohlaví vybrán na úkor úspěšnějšího kandidáta opačného pohlaví, a podle nichž se takto nepostupuje pouze tehdy, když by rozdíl mezi kvalifikacemi kandidátů byl tak značný, že by to bylo v rozporu s požadavkem objektivity při jmenování? Dále se odvolací orgán dožadoval odpovědi na otázku, zda je nepřípustná i aplikace takového vnitrostátního předpisu, kde jsou určitá místa pro jmenování buď předem vyhrazena, nebo jsou zřízena v rámci zvláštního programu pozitivního zacházení. Další otázka zněla, zda lze zaručit přednost kandidátu náležejícímu k nedostatečně reprezentovanému pohlaví, jsou-li schopnosti a předpoklady obou v podstatě vyrovnané nebo zcela rovnocenné.
Soud dospěl k závěru, že výsledkem takových předpisů je výběr založený nakonec na příslušnosti k nedostatečně reprezentovanému pohlaví. Je tomu tak dokonce i tehdy, pokud jsou schopnosti vybraného kandidáta horší než schopnosti příslušníka opačného pohlaví. Kandidáti také nejsou podrobeni objektivnímu hodnocení, které by bralo v úvahu specifika jejich osobní situace. Z toho vyplývá, že se nejedná o způsob výběru, který by umožňoval čl. 2(4) směrnice. Obdobně pak soud dospěl k závěru, že samo zúžení působnosti opatření jen na určitý omezený počet míst nemůže mít žádný vliv na jeho absolutní a disproporční charakter. Soud však zároveň rozhodl, že čl. 2(1) a (4) směrnice nevylučuje takové postupy a opatření, kdy kandidátu nedostatečně reprezentovaného pohlaví může být zaručena přednost za předpokladu, že oba kandidáti mají rovnocenné nebo v podstatě vyrovnané schopnosti. To ovšem platí jen tehdy, pokud jsou obě kandidatury předmětem objektivního posouzení, které hodnotí specifika osobního postavení obou kandidátů. Soud rovněž rozhodl, že skutečnost, zda jsou vnitrostátní předpisy o pozitivních opatřeních v souladu se směrnicemi nesouvisí s tím, o jak vysokou funkci se jedná.

 


M. Johnston v. Policejní ředitel Královské policie v Severním Irsku

Rozsudek Evropského soudního dvora, č. 222/84, [1986] ECR 1651 ze dne 15.května 1986
V tomto případě Soudní dvůr konstatoval, že možnosti derogace stanovené Smlouvou v situacích, které zahrnují veřejnou bezpečnost, nemohou být vykládány široce a není možné z nich odvozovat, že obsahují jakési obecné ustanovení pokrývající veškerá opatření přijata z důvodu veřejné bezpečnosti. I přes toto obecné stanovisko principu však Soudní dvůr stanovil, že v kontextu určitých policejních aktivit, pohlaví policejních příslušníků představuje rozhodující faktor pro výkon těchto činností a že členské státy mohou omezit výkon pravomocí policejních příslušníků na muže.
Navrhovatelka v případě, paní Johnston, pracovala na částeční pracovní úvazek v záložních policejních složkách u Královnské policie v Ulsteru, v Severním Irsku, a posléze na plný pracovní úvazek s tří letou smlouvou, která měla být obnovována každé tři roky. Po uplynutí této doby jí ale policejní ředitel odmítl smlouvu obnovit, i když si po dobu služby řádně plnila všechny základní povinnosti uniformované policistky. Policejní ředitel odmítnul smlouvu prodloužit na základě nové policejní zaměstnanecké politiky, podle které měli policisté v Severním Irsku nosit zbraně pro případ teroristických aktivit. Dle této politiky neměli být ženám svěřovány do budoucna úkoly policejní služby, které vyžadovali operace se střelnými zbraněnmi a neobnovovat a neuzavírat pracovní smlouvy se ženami v záložních sílách Královské policie. Soudní dvůr konstatoval, že po vzetí v úvahu specifický kontext zaměstnanecké aktivity v tomto případě, tj. možnost vážného vnitřního konfliktu v Severním Irsku, nošení střelných zbraní policistkami by mohlo vytvořit další rizika, že tyto ženy by mohly být zavražděny a mohlo by být neslučitelné s požadavkem veřejné bezpečnosti.
Toto rozhodnutí je mnohými považováno za sklamání, protože přiznává velkou diskreci členským státům diskriminovat ženy v nebezpečných situacích. Soudní dvůr nevysvětlitl, proč by v nebezpečných situacích hrozilo vyšší nebezpečí ztráty života policistkám než policistům. Místo toho tacitně přijal stereotypy týkající se schopnosti žen nosit střelné zbraně.

 


Sirdar v. Vojenský výbor

Rozsudek Evropského soudního dvora C-273/97, [2000] IRLR 47 ze dne 26 října 1999
Navazujíc na případ Johnston, v případě Sirdar v. Armádní výbor Soudní dvůr stanovil, že "vyloučení žen ze služeb ve speciálních bojových jednotkách pro účely zajištění efektivity útoku může být ospravedlněno důvody vycházejícími z povahy dotčených aktivit (požadavek "interoperability", tj. požadavek, aby každý člen Královských vejenských služeb byl schopen v kterémkoliv momentu boje, služby v jejich hodnosti a schopností úrovně v operující jednotce), a "v kontextu, ve kterém jsou vykonávány" (tyto jednotky byly malými armádami, které byly koncipovány k útoku v první linii"). Více informací o případu naleznete zde.

 

Fogarty v. Spojené Království

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, ECHR 753 (stížnost 37112/97) ze dne 21.listopadu 2001
Stěžovatelka, irská občanka paní Mary Fogarty, byla v únoru 1995 propuštěna ze zaměstnání na Velvyslanectví USA v Londýně. Podala následně žalobu na vládu USA u pracovního soudu ve Velké Británii, s tím že její propuštění bylo důsledkem diskriminace zakázané britskou právní normou (Sex Discrimination Act 1975). Tvrdila, že se stala obětí sexuálního obtěžování ze strany nadřízeného a že byla propuštěna v důsledku zhoršených vztahů, které ze sexuálního obtěžování vyplynulo.Vláda USA se ve sporu nedovolávala imunity, soud žalobě v roce 1996 vyhověl a strany se následně dohodly na odškodnění ve výši 12 000 liber. V době, kdy dosud probíhalo řízení, jiné oddělení téhož velvyslanectví se stěžovatelkou uzavřelo pracovní smlouvu na dobu určitou. Stěžovatelka se následně, už po vynesení rozsudku pracovního soudu, ucházela o dvě další místa na velvyslanectví a v obou případech byla neúspěšná. Proto podala u pracovního soudu další žalobu v září 1996, kdy tvrdila, že odmítnutí velvyslanectví ji znovu zaměstnat je důsledkem toho, že měla úspěch v předchozí věci, a jedná se tedy o pronásledování, které je diskriminací ve smyslu uvedeného britského zákona. V tomto řízení uplatnila vláda USA námitku imunity, s tím, že všechna místa, o něž se stěžovatelka ucházela, patří k administrativnímu a technickému personálu velvyslanectví.
Stěžovatelka se ve své stížnosti k Soudu dovolávala čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve spojení s čl. 14 Úmluvy a tvrdila, že s odkazem na imunitu států jí byl odepřen přístup k soudu, přičemž účelem tohoto řízení, které zamýšlela inciovat, bylo dovolat se ochrany před diskriminačním jednáním, takže odepření přístupu k soudu mělo za následek porušení čl. 14 Úmluvy.
Soud v tomto řízení poukázal na existující tendence omezit imunitu států ve sporech o otázkách spojených se zaměstnáním. Nicméně mezinárodní praxe není jednotná v tom, zda imunita platí i nadále a zda (pokud platí) se vztahuje na spory ze smluv týkající se celého personálu nebo jen vedoucích pracovníků zahraničních misí. Nelze proto říci, že by se poskytnutí této imunity odchylovalo od současně uznávaných norem mezinárodního práva. Pokud se potom týče přijímání pracovníků zahraničních misí, podmínky náboru mohou zahrnovat citlivé politické a bezpečnostní aspekty. V mezinárodním právu nejsou patrné tendence ke zmírnění principu imunity států, pokud se týče podmínek náboru zaměstnanců zahraničních misí. Protože pak tato imunita platí pro všechny pře v oblasti zaměstnání, bez ohledu na jejich obsah a nezávisle na pohlaví, národnosti, místě pobytu nebo jiné konkrétní vlastnosti navrhovatele, v níž by se zacházení lišilo. Nelze proto říci, že by se stěžovatelkou bylo zacházeno jinak než s jakoukoliv jinou osobou, která zamýšlí podat proti velvyslanectví žalobu ve vztahu k zaměstnání, tedy nebylo prokázáno, že by omezení, uvalené na její přístup k soudu, bylo diskriminačního charakteru.