Judikatura Evropského soudu pro lidská práva


Belgický lingvistický případ (A-6, 1968)

Čl. 2 Dodatkového protokolu: Nikomu nesmí být odepřeno právo na vzdělání. Při výkonu jakýchkoli funkcí v oblasti výchovy a výuky, které stát vykonává, bude respektovat právo rodičů zajišťovat tuto výchovu a vzdělání ve shodě s jejich vlastním náboženským a filosofickým přesvědčením.

Stěžovatelé, rodiče dětí belgické státní příslušnosti, poukazovali na to, že mluví francouzsky nebo že se ponejvíce vyjadřují ve francouzštině a proto se domáhali, aby jejich děti mohly být vzdělávány v tomto jazyce. Pět ze šesti stížností pocházelo z administrativních obvodů, považovaných za holandsky mluvící, zatímco poslední z nich pocházela ze správního obvodu se zvláštním statutem (Kraainem). I v těchto okresech ovšem velká část obyvatelstva je frankofonní. Stěžovatelé poukazovali na to, že Belgie neposkytuje vzdělání ve francouzštině ve správních obvodech v nichž žijí a v případě Kraainem jsou podmínky k takovému vzdělávání nedostatečné; že Belgie odnímá finanční dotace každému školskému zařízení, které by nerespektovalo lingvistické podmínky výuky stanovené školskými předpisy; že Belgie odmítá uznávat vysvědčení vydávaná těmito zařízeními; a že Belgie nedovoluje dětem stěžovatelů navštěvovat francouzské třídy, které v určitých místech existují; a že tak nutí stěžovatele, aby své děti zapsali do místních škol, které neodpovídají jejich představám, nebo aby je posílali do škol v obvodu "Velkého Bruselu", kde je vyučovacím jazykem holandština nebo francouzština v závislosti na mateřském jazyku dítěte nebo obvyklém jazyku dítěte nebo do frankofonního regionu (v oblasti Valonska). Frankofonní rodiny taková "scholastická emigrace" vystavuje neúměrným obtížím.
Podle belgické legislativy existovalo vedle sebe několik specifických vzdělávacích systémů, postavených na tzv. lingvistické kontrole. Podmínky fungování belgického lingvistického systému způsobovaly, že frankofonní děti v monolingválních oblastech s jiným většinovým jazykem nemohly navštěvovat školy s francouzštinou jako vyučovacím jazykem podle volby rodičů, ale buď musely navštěvovat své spádové školy podle bydliště rodičů nebo se podvolit "scholastické emigraci" a dojíždět do jiných oblastí, nebo změnit bydliště tak, aby spadalo do obvodu rodiči zvolené školy. Respektování těchto pravidel bylo vynucováno sankčními ustanoveními, podle nichž byly školám udělovány pokuty a odnímány dotace za nerespektování příslušných předpisů a jimi vydávaná vysvědčení, která nebyla s těmito předpisy v souladu, nebyla uznávána.
Soud rozhodl, že pokud vnitrostátní právo přijímá takový vzdělávací systém, sleduje tím legitimní účel který je dán veřejným zájmem; tím je podpora lingvální jednoty v monolingválních regionech a rozvíjení vědomostí žáků v obvyklém jazyce oblasti. Takový účel sledovaný ve veřejném zájmu sám o sobě nezahrnuje žádný diskriminační prvek. Požadavek proporcionality však vyžaduje, aby rozdílné zacházení bylo objektivně a rozumně ospravedlnitelné. Objektivní a rozumnou ospravedlnitelnost je třeba hodnotit ve vztahu k účelu a účinku opatření, o které se jedná. Kromě legitimního cíle, který musí rozdílné zacházení respektovat, je třeba také aby byl dán rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo.
Soud dovodil, že tyto podmínky nejsou v daném případě naplněny a pravidla stanovená belgickou lingvistickou legislativou jsou v rozporu s čl. 14 Úmluvy ve vztahu k první větě čl. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě.


Věc Fogarty proti Spojenému království

Stěžovatelka, irská občanka paní Mary Fogarty, byla v únoru 1995 propuštěna ze zaměstnání na Velvyslanectví Spojených států amerických v Londýně. Podala následně žalobu na vládu Spojených států u pracovního soudu ve Velké Británii, s tím že její propuštění bylo důsledkem diskriminace zakázané britskou právní normou (Sex Discrimination Act 1975). Tvrdila, že se stala obětí sexuálního obtěžování ze strany nadřízeného a že byla propuštěna v důsledku zhoršených vztahů, které ze sexuálního obtěžování vyplynulo.Vláda Spojených států amerických se ve sporu nedovolávala imunity, soud žalobě v roce 1996 vyhověl a strany se následně dohodly na odškodnění ve výši 12 000 liber. V době, kdy dosud probíhalo řízení, jiné oddělení téhož velvyslanectví se stěžovatelkou uzavřelo pracovní smlouvu na dobu určitou. Stěžovatelka se následně, už po vynesení rozsudku pracovního soudu, ucházela o dvě další místa na velvyslanectví a v obou případech byla neúspěšná. Proto podala u pracovního soudu další žalobu v září 1996, kdy tvrdila, že odmítnutí velvyslanectví ji znovu zaměstnat je důsledkem toho, že měla úspěch v předchozí věci, a jedná se tedy o pronásledování, které je diskriminací ve smyslu uvedeného britského zákona. V tomto řízení uplatnila vláda Spojených států amerických námitku imunity, s tím, že všechna místa, o něž se stěžovatelka ucházela, patří k administrativnímu a technickému personálu velvyslanectví.
Stěžovatelka se ve své stížnosti k Soudu dovolávala čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve spojení s čl. 14 Úmluvy a tvrdila, že s odkazem na imunitu států jí byl odepřen přístup k soudu, přičemž účelem tohoto řízení, které zamýšlela inciovat, bylo dovolat se ochrany před diskriminačním jednáním, takže odepření přístupu k soudu mělo za následek porušení čl. 14 Úmluvy.
Soud v tomto řízení poukázal na existující tendence omezit imunitu států ve sporech o otázkách spojených se zaměstnáním. Nicméně mezinárodní praxe není jednotná v tom, zda imunita platí i nadále a zda (pokud platí) se vztahuje na spory ze smluv týkající se celého personálu nebo jen vedoucích pracovníků zahraničních misí. Nelze proto říci, že by se poskytnutí této imunity odchylovalo od současně uznávaných norem mezinárodního práva. Pokud se potom týče přijímání pracovníků zahraničních misí, podmínky náboru mohou zahrnovat citlivé politické a bezpečnostní aspekty. V mezinárodním právu nejsou patrné tendence ke zmírnění principu imunity států, pokud se týče podmínek náboru zaměstnanců zahraničních misí. Protože pak tato imunita platí pro všechny pře v oblasti zaměstnání, bez ohledu na jejich obsah a nezávisle na pohlaví, národnosti, místě pobytu nebo jiné konkrétní vlastnosti navrhovatele, v níž by se zacházení lišilo. Nelze proto říci, že by se stěžovatelkou bylo zacházeno jinak než s jakoukoliv jinou osobou, která zamýšlí podat proti velvyslanectví žalobu ve vztahu k zaměstnání, tedy nebylo prokázáno, že by omezení, uvalené na její přístup k soudu, bylo diskriminačního charakteru.

 

 

Zehnalová a Zehnal proti České republice

ROZHODNUTÍ SENÁTU O PŘIJATELNOSTI STÍŽNOSTI

 

Čl. 1, 3, 6 odst. 1, 8, 13 a 14 Úmluvy (závazek smluvních států přiznat každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené v Úmluvě; zákaz ponižujícího zacházení; právo na spravedlivý proces v přiměřené lhůtě; právo na respektování soukromého života; právo na účinný vnitrostátní prostředek nápravy; zákaz diskriminace) Dne 14. května 2002 přijal Evropský soud pro lidská práva v Paláci lidských práv ve Štrasburku rozhodnutí o přijatelnosti stížnosti podané Jitkou Zehnalovou a Otto Zehnalem proti České republice. 16)

-----------

16)Stížnost č. 38621/97. Originál rozhodnutí byl publikován ve francouzštině. Má 17 stran.

-----------

Soud rozhodoval v senátu (2. sekce) složeném z následujících soudců: J.-P. Costa, předseda senátu (Francie), L. Loucaides (Kypr), C. Birsan (Rumunsko), K. Jungwiert (Česká republika), V. Butkevyč (Ukrajina), W. Thomassenová (Nizozemí), M. Ugrekhelidze (Gruzie).

 

 

Ke skutkovému stavu

 

Stěžovatelé, paní Jitka Zehnalová a pan Otto Zehnal, jsou čeští státní příslušníci narození v letech 1962 a 1958 a žijící v Přerově.

 

 

Okolnosti případu

 

Stěžovatelka je tělesně postiženou osobou. Ve městě, kde stěžovatelé žijí, není velké množství veřejných a veřejnosti přístupných budov vybaveno nezbytnými zařízeními umožňujícími tělesně postiženým osobám (osobám s omezenou schopností pohybu) do nich vstupovat.

 

Stěžovatelka se dne 7. 12. 1994 na základě § 65 správního řádu obrátila na Městský úřad v Přerově (dále jen "Městský úřad") s tvrzením, že několik veřejných a veřejnosti přístupných objektů v Přerově nesplňuje technické podmínky stanovené vyhláškou č. 53/1985 Sb. (ve znění vyhlášky č. 174/1994 Sb.) a zákonem č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (ve znění zákona č. 43/1994 Sb.). Téhož dne zaslala podobný dopis i Okresnímu úřadu v Přerově (dále jen "Okresní úřad"). Dne 19. 12. 1994 jí přednosta tohoto úřadu odpověděl, že bude zahájeno řízení o přezkoumání 219 kolaudačních rozhodnutí, jichž se podání stěžovatelky týkalo. Dne 29. 12. 1994 starosta Přerova stěžovatelku informoval, že zastupitelstvo města vytvořilo komisi pověřenou kontaktováním organizací tělesně postižených osob s cílem přijmout nezbytná opatření ke zlepšení jejich situace.

 

Jelikož Okresní úřad se zahájením přezkumného řízení ve smyslu 49 odst. 2 správního řádu otálel, stěžovatelka vyzvala Ministerstvo hospodářství, aby k přezkoumání přistoupilo z úřední moci. Dne 5. 6. 1995 byla informována, že "její záležitost bude vyřízena Okresním úřadem v souladu se zákonem". Ministerstvem nicméně nebyla stanovena žádná lhůta a Okresní úřad většinu návrhů zamítl nebo řízení o nich zastavil. I když některé z kritizovaných překážek od té doby zmizely, podle stěžovatelů se tak nestalo na nátlak úřadů. Vláda namítá, že Okresní úřad se postupně zabýval všemi 219 napadenými případy, přičemž nařídil dohled, a že ministerstvo projednalo mnohé z podnětů stěžovatelky. Podle tvrzení vlády nebylo možné stav věcí okamžitě napravit s ohledem na technické podmínky stávajících budov a značné náklady na rekonstrukci. Vláda nicméně uvádí, že jisté úpravy byly provedeny tam, kde to bylo možné, například prostřednictvím jednání s vlastníky budov.

 

Stěžovatelé se dne 21. 11. 1995 obrátili na Krajský soud v Ostravě (dále jen "Krajský soud") s žádostí o osvobození od soudního poplatku podle § 138 občanského soudního řádu a ustanovení právního zástupce ve smyslu § 30 téhož zákona, a to k tomu, aby vypracoval žaloby, na jejichž základě by soud mohl přezkoumat kolaudační rozhodnutí týkající se 174 objektů, o nichž zjistili, že byly vydány odborem výstavby Městského úřadu před 7. 12. 1994. Podle vlády stěžovatelé chtěli podat žaloby ve veřejném zájmu, které ve správním soudnictví nejsou přípustné. Stěžovatelé to odmítají s tím, že poukázali pouze na překážky, které se nacházejí ve městě, kde žijí, a jimž musí denně čelit.

 

Krajský soud dne 7. 2. 1996 žaloby stěžovatelů odmítl s odůvodněním, že by se jednalo o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu § 138 o. s. ř., jelikož nesplňovaly podmínky stanovené § 249 tohoto zákona, a že stěžovatelé nebyli účastníky správních řízení, v nichž byla vydána kolaudační rozhodnutí. Stěžovatelé dne 12. 2. 1996 podali odvolání k Vrchnímu soudu. Zopakovali svou žádost o osvobození od soudního poplatku a ustanovení právního zástupce, přičemž se dovolávali zejména čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Kromě toho Vrchní soud vyzvali, aby učinil konec diskriminaci tělesně postižených osob. Vrchní soud se usnesením ze dne 29. 4. 1996 prohlásil nepříslušným s odůvodněním, že proti rozhodnutí Krajského soudu nebylo podle 250j odst. 4 o. s. ř. možné podat odvolání.

 

Dne 23. 7. 1996 se stěžovatelé obrátili na Ústavní soud. Stěžovali si obzvláště na to, že ačkoli vyhláška č. 53/1985 Sb. stanovovala obecné technické požadavky na veřejné či veřejnosti přístupné budovy s cílem umožnit vstup do nich a jejich užívání osobám s omezenou schopností pohybu, mnohé budovy v Přerově těmto podmínkám neodpovídají, a nejsou proto tělesně postiženým přístupné. Zmiňovali například poštu, kanceláře policie, celní úřad, okresní úřad, okresní správu sociálního zabezpečení, kina, okresní soud, různé advokátní kanceláře, většinu specializovaných lékařských ordinací a městské koupaliště. Rovněž tvrdili, že jejich žádosti o přezkoumání kolaudačních rozhodnutí byly správními orgány přezkoumány nekompetentně a nedostatečně. Vyzvali Ústavní soud, aby posoudil, zda je s Ústavou slučitelný § 59 odst. 1 stavebního zákona, který je vylučoval ze správního řízení, jakož i rozhodnutí Krajského soudu a Vrchního soudu, které jim odmítly přiznat osvobození od soudního poplatku a ustanovit právního zástupce, což podle nich přivodilo porušení čl. 6 Úmluvy. Podle vlády bylo účelem této stížnosti pouze ověřit, zda jim rozhodnutí Vrchního soudu, který rozhodl v jejich neprospěch, zabránilo v dosažení spravedlnosti soudní cestou.

 

Dne 7. 1. 1997 stěžovatelé požádali o poskytnutí právní pomoci a ustanovení advokáta pro zastupování před Ústavním soudem. Ústavní soud jim dne 31. 1. 1997 sdělil, že podmínky pro poskytnutí právní pomoci splňují, avšak že by jim mohla být poskytnuta pouze v případě, že ústavní stížnost nebude odmítnuta z formálních důvodů nebo jako neopodstatněná podle čl. 43 zákona o Ústavním soudu.

 

Usnesením ze dne 10. 3. 1997 Ústavní soud stížnost odmítl. Konstatoval, že jednak stěžovatelé nejsou oprávněni podat návrh na zrušení § 59 stavebního zákona, neboť toto ustanovení nebylo Vrchním soudem uplatněno, a jednak jimi kritizovaná rozhodnutí neobsahují žádné porušení ústavních zákonů ani jiných právních předpisů či mezinárodních smluv.

 

 

Řízení před Evropským soudem pro lidská práva

 

Paní Zehnalová a pan Zehnal se dne 17. 2. 1997 obrátili na Evropskou komisi pro lidská práva (dále jen "Komise"). S odkazem na čl. 1, 3, 8 a 14 Úmluvy a čl. 12 a 13 Evropské sociální charty si stěžují, že byli diskriminováni v užívání svých práv z důvodu tělesného stavu stěžovatelky. Tvrdí, že ve městě, kde žijí, pro ně není přístupné velké množství veřejných a veřejnosti přístupných budov, a že státní orgány tuto situaci neřeší. Rovněž uvádějí, že byly porušeny čl. 1, 6 a 13 Úmluvy, a to tím, že neměli k dispozici účinný prostředek nápravy před národním orgánem. V tomto ohledu zdůrazňují, že jim národní soudy po dobu jednoho a půl roku neustanovily právního zástupce, který by hájil jejich práva.

 

Po vstupu v platnost Protokolu č. 11 k Úmluvě (1. 11. 1998) v souladu s jeho čl. 5 odst. 2 posuzování stížnosti převzal Evropský soud pro lidská práva (dále "Soud"). Veřejné jednání před jeho senátem se konalo dne 19. 2. 2002.

 

 

1. K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy

 

Stěžovatelé si v první řadě stěžují na porušení práva na respektování soukromého života, které je podle nich důsledkem nečinnosti českého státu v odstraňování architektonických bariér bránících tělesně postiženým osobám ve vstupu do veřejných a veřejnosti přístupných budov. Dovolávají se čl. 8 Úmluvy, jehož relevantní části mají následující znění:

 

"1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života (.). 2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu (.) hospodářského blahobytu země, (.) ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných." Stěžovatelka tvrdí, že nemůže žít normálním společenským životem, který by jí umožňoval důstojně řešit problémy spojené s jejím každodenním životem a vykonávat její profesi, a to nikoli z důvodu zasahování státu, nýbrž proto, že stát nesplnil své pozitivní povinnosti spočívající v přijetí opatření a v kontrole dodržování vnitostátní legislativy týkající se konstrukce veřejných budov. Tím, že stát přijal novelizaci stavebního zákona, tj. zákon č. 43/1994 ze dne 16. února 1994 Sb. a vyhlášku č. 174/1994 Sb. ze dne 15. srpna 1994 (zrušena dne 15. prosince vyhláškou č. 369/2001 Sb.), přijal závazek zajistit osobám s omezenou schopností pohybu a orientace (tj. nejen tělesně postiženým, ale též starším osobám, zrakově postiženým atd.) přiměřený přístup a užívání veřejných budov. Uložil tak povinnosti třetím osobám (majitelům staveb) a je povinen dodržování zákona vymáhat. V důsledku toho podle stěžovatelů na českém státu spočívají pozitivní povinnosti spadající do pole působnosti čl. 8 Úmluvy.

 

Vláda uvádí, že stěžovatelé nesprávně interpretovali národní legislativu a že jejich tvrzení jsou nepodložená a nepravdivá. Připomíná, že příslušná ustanovení se vztahují pouze na budovy postavené a zkolaudované po vstupu této legislativy v platnost, zatímco stížnost zahrnuje i četné budovy, které byly postaveny a zkolaudovány předtím a které od té doby podstoupily pouze úpravy užívání osvobozené od kolaudace. Vláda rovněž poznamenává, že zákon č. 43/1994 Sb. předpokládá přístup osob s omezenou schopností pohybu do všech veřejných budov s výjimkou těch, kde tomu brání překážka a kde musí být přijata alternativní řešení (například přenosné rampy nebo zvonky). V odpovědi na doplňující otázky vláda uvádí, že stěžovatelé jasně nespecifikovali počet budov dotčených jejich stížností, což ji činí značně vágní a zabraňuje v úplném prošetření. Kromě toho tvrdí, že stěžovatelé téměř ve všech případech opomenuli upřesnit, jak tvrzená situace zasáhla do jejich soukromého života. V důsledku toho se vláda s odkazem na rozsudek Botta proti Itálii (1998) 17) domnívá, že předložená stížnost se týká společenských

-----------

17)Rozsudek č. 12 v čísle 3/1998.

-----------

vytahů natolik širokého a neurčitého obsahu, že nelze nalézt žádnou přímou souvislost mezi soukromým životem stěžovatelů a opatřeními vyžadovanými od státu k nápravě nedostatků veřejných budov, pokud jde o bezbariérový přístup. Na podporu tohoto argumentu vláda uvádí skutečnost, že stěžovatelka pracuje v jiném městě, než které je zmíněno ve stížnosti, a že není možné, aby navštěvovala všechny zmíněné budovy v rámci uspokojování každodenních potřeb svého soukromého života.

 

Podle vlády předložená stížnost umožňuje identifikovat pouze 38 konkrétních budov. Okresní úřad podle vlády systematicky projednal všechny příslušné žádosti předložené stěžovatelkou a informoval ji o výsledku. Ve 22 případech dospěl k závěru, že obchody jsou užívány bez povolení stavebního odboru, a požádal ho, aby dodržování příslušné legislativy vymohl. Ve 184 případech podání stěžovatelů nemohla být projednána, jelikož nebyla podána ve lhůtě tří let od vydání kolaudačních rozhodnutí (§ 68 odst. 1 správního řádu). V osmi případech byl konstatován zánik revizního řízení, neboť tvrzení stěžovatelů nebyla podložená. Pokud jde o šest zbývajících případů, Okresní úřad dal stěžovatelům za pravdu a kolaudační rozhodnutí zrušil.

 

Co se týče finančních nákladů na nezbytné konstrukční úpravy, nemají dopad na státní rozpočet, neboť jsou prováděny na náklady majitele stavby. Naproti tomu jsou tělesně postiženým osobám vypláceny sociální dávky určené k tomu, aby jim pomohly překonávat jejich postižení - takový je i případ stěžovatelky, která požívá pomoci asistentky a příspěvku na nákup speciálního vozíku. To by podle vlády mělo kompenzovat skutečnost, že bezbariérový přístup do všech veřejných budov nemůže být zajištěn okamžitě.

 

S ohledem na tyto okolnosti vláda popírá jakékoli porušení čl. 8 a 14 Úmluvy. Je toho názoru, že čl. 8 není na projednávaný případ aplikovatelný, neboť práva, jichž se stěžovatelé dovolávají, jsou právy sociální povahy, jejichž rozsah přesahuje koncept právního závazku inherentního pojmu "respektování soukromého života" ve smyslu odstavce 1 čl. 8 Úmluvy. Pokud jde o situaci v Přerově, vláda připouští, že navzdory přijatým opatřením mohou mít tělesně postižené osoby jisté potíže. To však podle ní nepředstavuje porušení čl. 8, jelikož právo na respektování soukromého a rodinného života má jiný smysl než ten, jaký mu dávají stěžovatelé. Žalovaná vláda s odkazem na výše citovaný rozsudek Botta a dovolávajíc se široké míry uvážení, jíž státy požívají, pokud jde o respektování povinností stanovených příslušnou legislativou, žádá Soud, aby stížnost prohlásil za nepřijatelnou pro neslučitelnost ratione materiae s ustanoveními Úmluvy.

 

Stěžovatelé odmítají vládou předloženou interpretaci neúplných a záměrně vybraných skutečností. Nesouhlasí s argumentem, že jim šlo o actio popularis, a připomínají, že poukazovali pouze na budovy ve městě jejich bydliště, přičemž si stěžují na překážky, jimž musí stěžovatelka každodenně čelit a které jí brání v tom, aby vedla soukromý život ve smyslu čl. 8 Úmluvy.

 

V odpovědi na doplňující otázky Soudu stěžovatelé tvrdí, že žádali o přezkoumání v případě 220 budov majících architektonickou bariéru. Pouze dvě z těchto žádostí podle nich byly neopodstatněné a 38 budov bylo postupně učiněno přístupnými. V 66 případech tříletá lhůta stanovená pro přezkoumání kolaudačních rozhodnutí uplynula v okamžiku podání podnětu Okresnímu úřadu a ve 23 dalších případech Okresní úřad otálel se zahájením přezkoumání až do vypršení lhůty. Ve 33 případech podněty odložil, aniž byly provedeny úpravy příslušných budov. V 15 případech podle stěžovatelů nebyla nalezena stavební dokumentace a budovy byly ponechány ve stávajícím stavu. V několika případech byla konstatována nezákonnost kolaudačního rozhodnutí, aniž došlo k nezbytným úpravám. Velmi vzácně byla náprava provedena poté, co Okresní úřad konstatoval nedodržení legislativy. V důsledku toho je většina příslušných veřejných budov, přinejmenším pak 150 (mezi nimi například všechny služby Okresního úřadu, část pošty, okresní soud, celní úřad, policejní stanice, velký počet lékařských ordinací a krytý bazén), stále nepřístupná tělesně postiženým osobám, což zasahuje do soukromého života stěžovatelky, která je nucena užívat pomoci dalších osob, zejména svého manžela. Přestože stěžovatelé připouštějí, že je v Přerově od podání jejich stížnosti cítit zlepšení, konstatují, že zákon č. 43/1994 Sb. a vyhláška č. 174/1994 Sb. jsou nadále porušovány, protože přetrvávají architektonické bariéry v renovovaných, a dokonce i v nově postavených budovách (kde je často přístup do přízemí, ale nikoli do vyšších podlaží).

 

Pokud jde o objekty, které nemohou podstoupit architektonické úpravy, stěžovatelé tvrdí, že nebylo přijato žádné opatření k usnadnění vstupu tělesně postižených osob. Poukazují na budovy, u nichž je z technického hlediska možno bariéry snadno odstranit, ale kde tak majitelem budovy nebylo učiněno, přičemž zodpovědnost leží na stavebním odboru Městského úřadu. Odsuzují takovou praxi, jako je například pronájem pohyblivých schodů výlučně na dobu kolaudačního řízení.

 

Stěžovatelé souhlasí s vládou, pokud jde o financování úprav budov, které je zajišťováno majitelem stavby, s výjimkou případů budov veřejných orgánů, kde náklady na úpravy nese stát. Avšak přijetím výše uvedené legislativy si stát tuto prioritu zvolil, aniž jakkoli odkazoval na rozpočtové důsledky. Podle stěžovatelů tak vláda nemůže používat ekonomickou záminku pro ospravedlnění neschopnosti státních orgánů uvést příslušnou legislativu do praxe.

 

Stěžovatelé odmítají tezi vlády, podle níž se domáhají práv sociální povahy. Podle nich je předmětem věci právo zaručené Úmluvou, právo na respektování soukromého života stěžovatelky, která si navzdory svému tělesnému postižení přeje důstojně žít aktivním a nezávislým životem, což je podle stěžovatelů jedním z účelů Úmluvy a jejího čl. 8. Odkazují na rozsudek Airey proti Irsku (1979), v němž Soud konstatoval, že "i když Úmluva vyslovuje především občanská a politická práva, řada z nich má důsledky ekonomického či sociálního rázu". Proto se domnívají, že čl. 8 je aplikovatelný, a zdůrazňují, že podle judikatury Soudu (López Ostra proti Španělsku, 1994, Guerra a další proti Itálii, 1998) 18) toto ustanovení zahrnuje také pozitivní povinnosti

-----------

18)Rozsudek č. 4 v čísle 1/1998.

-----------

státu, jež jsou inherentní účinnému respektování soukromého či rodinného života. Poznamenávají, že na rozdíl od pana Botty je předmětem jejich stížnosti nepřístupnost objektů zajišťujících každodenní potřeby, a to ve městě, kde trvale žijí. Proto je v jejich případě přímá, bezprostřední a stálá souvislost mezi neschopností státních orgánů uvést do praxe platnou legislativu a kvalitou jejich soukromého života.

 

Soud připomíná, že i když je hlavním účelem čl. 8 Úmluvy chránit jednotlivce proti svévolnému zasahování veřejné moci, článek se nespokojuje s tím, že státům přikazuje, aby se takového zasahování zdržely, neboť kromě toho může dát vznik i pozitivním povinnostem inherentním účinnému "respektování" soukromého a rodinného života. Hranice mezi pozitivními a negativními povinnostmi, jaké má stát podle tohoto ustanovení, se ovšem nehodí k přesné definici; aplikovatelné principy jsou nicméně srovnatelné. V obou případech je třeba přihlížet ke spravedlivé rovnováze, jež musí být zachována mezi konkurujícími si zájmy jednotlivce a společnosti jako celku; stejně tak stát v obou případech požívá jisté míry uvážení (viz např. Nuutinen proti Finsku, 2000, a Kutzner proti Německu, 2002).

 

Pozitivní povinnosti ve smyslu čl. 8 Úmluvy mohou implikovat přijetí opatření týkajících se respektování soukromého života až po vztahy jednotlivců mezi sebou (viz Stjerna proti Finsku, 1994, a výše cit. Botta). Jelikož pojem respektování postrádá zřejmost, smluvní státy požívají široké míry uvážení, pokud jde o různé podmínky výkonu povinností předpokládaných příslušnými zákony.

 

Soud v minulosti dospěl k závěru o existenci tohoto typu povinností státu, když konstatoval přímou a bezprostřední souvislost mezi opatřeními požadovanými stěžovatelem na straně jedné a jeho soukromým a/nebo rodinným životem na straně druhé (viz X a Y proti Nizozemí, 1985, a výše cit. rozsudky Airey, López Ostra a Guerra a další). Soud připomíná, že v rozsudku Botta dospěl k závěru, že čl. 8 Úmluvy je neaplikovatelný na situace, které zahrnují meziosobní vztahy natolik širokého a neurčitého obsahu, že nelze nalézt žádnou přímou souvislost mezi opatřeními požadovanými od státu a soukromým životem dotčené osoby.

 

V projednávaném případě Soud poukazuje na podobnosti nynější stížnosti a věci Botta. Otázkou je, kde jsou meze aplikovatelnosti čl. 8 a kde je hranice, jež odděluje práva zaručená Úmluvou na straně jedné a sociální práva zaručená Evropskou sociální chartou na straně druhé. Soud připouští, že neustálý vývoj evropské společnosti vyžaduje od národních vlád stále výraznější úsilí a závazky ve vztahu k odstranění různých nedostatků, a že proto stát stále častěji zasahuje do soukromého života jednotlivců. Nicméně toto pole intervence státu a progresivní pojem soukromého života vždy nekorespondují s omezenějším obsahem pozitivních povinností státu.

 

Soud je toho názoru, že čl. 8 Úmluvy nemůže být aplikován jako obecné pravidlo a vždy, když jde o každodenní život stěžovatelky, nýbrž pouze ve výjimečných případech, v nichž by absence přístupu do veřejných a veřejnosti přístupných budov stěžovatelce bránila žít svůj život takovým způsobem, že by bylo ohroženo její právo na osobní rozvoj a její právo navazovat a udržovat vztahy s dalšími lidskými bytostmi a vnějším světem (viz Pretty proti Spojenému království, 2002) 19). V takovém

-----------

19)Rozsudek č. 203 v čísle 3/2002.

-----------

případě by mohla být konstatována pozitivní povinnost státu zajistit přístup do zmíněných budov. Avšak v projednávané věci jsou práva, jichž se stěžovatelé dovolávají, příliš široká a neurčitá, jelikož dotyční nekonkretizovali tvrzené překážky a nepodali přesvědčivé důkazy o zasahování do jejich soukromého života. Podle Soudu se stěžovatelce nepodařilo prokázat zvláštní souvislost mezi nepřístupností zmíněných objektů a konkrétními potřebami jejího soukromého života. Vzhledem ke značnému počtu kritizovaných budov lze mít pochybnosti o jejich každodenním užívání stěžovatelkou a o existenci přímé a bezprostřední souvislosti mezi opatřeními požadovanými od státu a soukromým životem stěžovatelů, pochybnosti, které nedokázali vyvrátit. Soud kromě toho poznamenává, aniž by tomu však přisuzoval rozhodující význam, že vnitrostátní orgány nebyly nečinné a že i podle samotného doznání stěžovatelů se situace ve městě již několik let zlepšuje.

 

S ohledem na výše provedené úvahy se Soud domnívá, že čl. 8 Úmluvy je na projednávaný případ neaplikovatelný a že body stížnosti založené na jeho porušení musejí být zamítnuty pro neslučitelnost ratione materiae s ustanoveními Úmluvy podle čl. 35 odst. 3 a 4 Úmluvy.

 

2. K tvrzenému porušení čl. 12 a 13 Evropské sociální charty

 

Soud poznamenává, že stěžovatelé formulují tytéž body stížnosti z hlediska čl. 12 a 13 Evropské sociální charty. Konstatuje, že toto tvrzení nepoukazuje na žádné známky porušení práv a svobod zaručených Úmluvou a jejími Protokoly. Kromě toho připomíná, že jeho úlohou není kontrolovat, jak vlády dodržují jiné smlouvy než evropskou Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, i když, stejně tak jako další mezinárodní instrumenty, Evropská sociální charta (ostatně vypracovaná, tak jako sama Úmluva, v rámci Rady Evropy) může být pro Soud zdrojem inspirace. Z toho vyplývá, že tento bod stížnosti je neslučitelný ratione materiae s ustanoveními Úmluvy podle jejího čl. 35 odst. 3 a musí být zamítnut podle jejího čl. 35 odst. 4.

 

3. K tvrzenému porušení čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 8 Úmluvy

 

Stěžovatelka tvrdí, že je jakožto tělesně postižená obětí diskriminace ve výkonu základních práv zaručených všem. V této souvislosti se dovolává čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy.

 

Čl. 14 Úmluvy má následující znění:

 

"Užívání práv a svobod přiznaných (.) Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení."

 

Vláda toto tvrzení odmítá a tvrdí, že čl. 14 je neaplikovatelný.

 

Soud připomíná, že tento článek doplňuje ostatní normativní ustanovení Úmluvy a jejích Protokolů. Nemá nezávislou existenci, protože se vztahuje pouze na užívání práv a svobod v nich zaručených. Je pravda, že čl. 14 může být použitelný, aniž by byly jejich požadavky porušeny, a v této míře má autonomní dosah, avšak nemůže být aplikován, pokud skutkové okolnosti sporu nespadají do působnosti alespoň jednoho z těchto ustanovení (viz, mutatis mutandis, výše cit. Botta). Jelikož Soud v projednávaném případě dospěl k závěru, že je neaplikovatelný čl. 8, nemůže být čl. 14 brán v úvahu. Z toho vyplývá, že tento bod stížnosti je rovněž neslučitelný ratione materiae s ustanoveními Úmluvy podle jejího čl. 35 odst. 3 a musí být zamítnut podle jejího čl. 35 odst. 4.

 

4. K tvrzenému porušení čl. 3 Úmluvy

 

Stěžovatelé tvrdí, že byli kvůli tělesnému stavu stěžovatelky vystaveni nelidskému a ponižujícímu zacházení. V tomto ohledu se dovolávají čl. 3 Úmluvy, který stanoví: "Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu." Soud připomíná, že z hlediska čl. 3 Úmluvy je třeba přihlížet ke všem okolnostem případu. Špatné zacházení musí dosáhnout jistého minima závažnosti, aby spadalo do působnosti čl. 3 (viz B. proti Francii, 1992). Tvrzení o špatném zacházení musí být před Soudem podepřena vhodnými důkazními elementy, a to "nade všechnu rozumnou pochybnost (au-delŕ de tout doute raisonnable)" (viz Labita proti Itálii, 2000) 20),přičemž ovšem takový důkaz může

-----------

20)Rozsudek č. 126 v čísle 4/2000.

-----------

vyplývat ze souhrnu indicií nebo nevyvrácených domněnek, jež jsou dostatečně závažné, přesné a ukazují tímtéž směrem. V projednávaném případě stěžovatelé nepředložili žádný důkaz o závažných a trvalých účincích odsuzovaného špatného zacházení. Soud poznamenává, že zacházení, které nemá takové následky, může spadat do působnosti čl. 3 tehdy, když lze mít za to, že dosáhlo požadovaného prahu závažnosti. V projednávaném případě tomu tak nebylo, i když obtížná situace stěžovatelů v Soudu vyvolává určité obavy. Z toho vyplývá, že bod stížnosti založený na čl. 3 Úmluvy musí být zamítnut jako zjevně nepodložený podle čl. 35 odst. 3 a 4 Úmluvy.

 

5. K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy Stěžovatelé si s odkazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy stěžují, že jim vnitrostátní soudy po dobu jednoho a půl roku neustanovily právního zástupce, který by hájil jejich práva. Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy především každému zaručuje: ,,(.) právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě (...) a v přiměřené lhůtě projednána (.) soudem (.), který rozhodne o jeho občanských právech a závazcích (.)." Soud připomíná svou ustálenou judikaturu, jež potvrzuje autonomii pojmů "spory o jeho občanských právech a závazcích (contestations sur ses droits et obligations de caractčre civil)" (viz např. König proti Německu, 1978). Poznamenává rovněž, že smyslem čl. 6 odst. 1 Úmluvy není vytvořit nová hmotná práva postrádající zákonný podklad v daném státě, nýbrž poskytnout procesní ochranu právům přiznaným vnitrostátním právem. Ve svém rozsudku W. proti Spojenému království (1987) zdůraznil, že "článku 6 odst. 1 podléhají výlučně ,spory' týkající se ,práv a závazků' - občanského charakteru - o nichž lze přinejmenším hájitelným způsobem tvrdit, že jsou přiznány ve vnitrostátním právu; sám o sobě nezajišťuje ,právům a závazkům' (občanského charakteru) žádný konkrétní věcný obsah v právním řádu smluvních států". Soud konstatuje, že v projednávaném případě stěžovatelé žádali vnitrostátní soudy, aby jim ustanovily právního zástupce, který by vypracoval žaloby, jejichž účelem by bylo přezkoumání kolaudačních rozhodnutí vydaných ve správním řízení, jehož nebyli účastníky, a to po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty. Avšak české zákony takové právo nepřiznávají. V důsledku toho není čl. 6 odst. 1 Úmluvy na projednávaný případ aplikovatelný. Z toho vyplývá, že tento bod stížnosti je neslučitelný ratione materiae s ustanoveními Úmluvy ve smyslu jejího čl. 35 odst. 3 a musí být zamítnut podle čl. 35 odst. 4.

 

6. K tvrzenému porušení čl. 13 Úmluvy Stěžovatelé uvádějí, že neměli k dispozici žádný účinný vnitrostátní prostředek nápravy ve vztahu k porušením Úmluvy, na něž poukazují. Tvrdí, že tím byl porušen čl. 13 Úmluvy, který stanoví: ,,Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. " Podle ustálené judikatury Soudu (viz např. Powell a Rayner proti Spojenému království, 1990, a Abdurrahman Orak proti Turecku, 2002) čl. 13 Úmluvy zaručuje existenci - ve vnitrostátním právu - prostředku umožňujícího se dovolávat práv a svobod tak, jak jsou zakotvena v Úmluvě. Důsledkem tohoto ustanovení je, že vyžaduje vnitrostátní prostředek zmocňující příslušný národní orgán k tomu, aby se zabýval obsahem "hájitelné stížnosti (grief défendable)" založené na Úmluvě a nabídl vhodnou nápravu. Čl. 13 je tedy aplikovatelný pouze na stížnosti, jež lze považovat za hájitelné z hlediska Úmluvy. Avšak v projednávaném případě žádný z bodů stížnosti hájitelný nebyl, neboť všechny byly Soudem pokládány buď za neslučitelné ratione materiae s ustanoveními Úmluvy, nebo za nepřijatelné jakožto zjevně nepodložené. Z toho vyplývá, že i tento bod stížnosti musí být zamítnut podle čl. 35 odst. 3 a 4 Úmluvy.

 

7. K tvrzenému porušení čl. 1 Úmluvy Konečně se stěžovatelé dovolávají čl. 1 Úmluvy, který zní: ,,Vysoké smluvní strany přiznávají každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené v Hlavě I této Úmluvy. " Soud připomíná, že čl. 1 Úmluvy "odkazuje na ustanovení Hlavy I, a je tedy použitelný pouze ve spojení s nimi; jeho porušení automaticky vyplývá z porušení těchto ustanovení, avšak nic k nim nepřidává (viz Irsko proti Spojenému království, 1978). V projednávaném případě se tudíž stěžovatelé nemohou opírat o čl. 1 Úmluvy, který je rámcovým ustanovením, jež nemůže být porušeno samostatně (viz, mutatis mutandis, K.-H. proti Německu, 2001) 21). Jelikož stížnost musí být prohlášena za nepřijatelnou, -----------

21)Rozsudek č. 151 v čísle 2/2001.

-----------

Soud se domnívá, že samostatný závěr ve věci čl. 1 Úmluvy neodpovídá žádnému právnímu zájmu. Z toho vyplývá, že i tato část stížnosti musí být zamítnuta podle čl. 35 odst. 3 a 4 Úmluvy. Z těchto důvodů Soud většinou hlasů prohlašuje stížnost za nepřijatelnou.